Jazykový kurz Eastbourne - Den třetí.

...pro nedočkavé čtenáře uveřejňujeme další část "nekonečného seriálu" studenta Františka Zajíce (7MB), který vás opět svým osobitým způsobem nechá nakouknout do zákulisí jazykového pobytu v Eastbourne: Den třetí - konečně škola.

Den 3., Úterý 6. 10.

Probouzím se, je 7 hodin. Bořek mi vyčítá, že jsem se celou noc převaloval a skákal na posteli. Svaluji vinu na to, že je postel příliš měkká. Usínám. Bořek mne probouzí, je 7:15. Slézám z postele a oblékám se. Do pokoje vchází Mrs. Henley. Jdeme na snídani. Conrflakes s mlékem a toasty s marmeládou, překvapivě.  Všichni si plníme misku a nandáváme toasty. Půlka balení je pryč, hned u kuchyňské linky prosíme o další toasty. Je to dobré. Ještě jeden toast. Bereme si packed lunch složený ze sandwiche, crisps, mandarinky, pomerančovo-čokoládové sušenky a vody. Beru si láhev, jejímž uzávěrem se dá stříkat na spolužáky, a potutelně se usmívám. Jako bonus dostáváme každý jeden tradiční anglický bonbon značky Slavia. Oběd se mi zdá malý, přibaluji si další jídlo, které mi zbylo z cesty. Vyrážíme.

Vyšli jsme ven z domu a pozorujeme mírné oteplení. Zjišťujeme, že Opel vystupuje v Anglii pod úplně jinou značkou. Nasedáme do velkého auta úplně jiné značky, řídí paní domácí. Nezmínil jsem ještě, že Mrs. Henley měří asi 150 cm. Sedačku má úplně vepředu a volant ji zastiňuje výhled. Jedeme. Páju s Bořkem fascinují místní dvoupruhové kruhové objezdy. Jsou všude a jízda po nich je nějaká podivná. Diskuzí o tom, kdy kdo může vjet do kterého pruhu, tráví celých patnáct minut cesty. Na meeting point dorážíme jako jedni z prvních. Monča se nás ptá,  jaké to bylo. Boží.  Postupně dorážejí děti z Lužné a vypráví si o tom, jak strašné to bylo v rodině. K snídani měli hnusné cornflakes a hnusné toasty s marmeládou. Postele byly příšerně měkké a koupelna příšerně nepřehledná, všechno na šňůrky. Na mou otázku, co jako čekali, nereagují. Hloupé děti.

Vyrážíme. Cestou vyzvedáváme pedagogický dozor dětí z Lužné, který spal v hotelu. Všichni se usmívají a chlubí se, že měli traditional English breakfast. Tiše závidíme. Jedeme okolo pobřeží. Jsem první, kdo vidí moře a také to všem patřičně nahlas oznamuji. Myslím, že závidí. Monča nás rozděluje na tři výukové skupinky. Nymburk a dvě půlky Lužné. Dojeli jsme ke škole. Zjišťujeme, že je v Anglii poměrně nevýhodné mít autobus s dveřmi na pravé straně. Vystupujeme. Je za deset minut devět. Škola začíná v devět. Pět minut poté se zjevují tři učitelky. Vítá nás ta, která se jmenuje Shirley. Prý se uvnitř smí pít, ale ne jíst. Jíst se smí uvnitř jen v případě, že venku prší. Zajímavé. Snaží se nás rozdělit do skupin. Monča jí, asi po minutovém snažení, sděluje, že už jsme rozděleni. Je devět. Jdeme do tříd. Začíná první hodina. Přišla učitelka, hodinu trávíme tím, že se představujeme, vyrábíme si jmenovky, říkáme, odkud jsme, hláskujeme jména měst, odkud jsme, aby bylo možno je napsat na tabuli. Bavíme se o tom, co bychom chtěli probírat. Dohadujeme se, že si budeme povídat hlavně o britské kultuře, britském jídlu, britských tradicích, britské muzice, britských stereotypes a british politeness. Jsme pochváleni, jak jsme šikovní a jak nám to jde. Styl britské výuky se mi líbí. Začíná přestávka.

Jdeme ven. Během pěti minut sníme oběd. Zjišťujeme, že máme hlad. Já vytahuji své další jídlo. Přemýšlíme, jak to budeme dělat, až dojde jídlo od maminky. Delegujeme tento problém na naše budoucí já. Venku je britské počasí, začíná na nás kapat. Vracíme se dovnitř.  Druhá paní učitelka. Povídáme si o britském vzdělání. Spousta stupňů. Vyučující nadává na americký spelling a výslovnost. Souhlasíme. Příšerné, vskutku. Zmiňujeme Eton a Oxbridge. Povídáme si o královské rodině. Její členové nemají příjmení. Jak to ale vysvětlit školnímu systému na Etonu, který není připraven na takto urozené studenty? Prostě použijeme příjmení Windsor. Hodina končí. Jdeme ven.

Nemáme co jíst. Ulevujeme svým strastem a hlasitě si stěžujeme. Najednou k naší skupince přijdou dvě děti z Lužné. „Nám ty obědy nechutnají, nechcete je?“ S Bořkem se prodíráme kupředu, sandwiche přebíráme a děkujeme. Hloupé děti. Zatímco jíme vynikající sýrové sandwiche a vinegar crisps, v hlavě nám uzrává ďábelsky geniální plán. Zamyšleně polykáme poslední sousta a vracíme se do třídy. Už na nás čeká Shirley.

Shirley učí takovou zajímavou… interaktivním způsobem. Mluví o historii. Zaměřuje se na britskou královskou rodinu (protože #England) a na Brighton (protože tam jedeme odpoledne na výlet). Napůl vypráví, napůl hraje příběh, když v tom se dostane do fáze, kdy královský synek potkal dívku a vybafne na někoho otázku: „Will you be my mistress?“ Člověk buď odpověděl správně, pak Shirley plynule navázala, nebo špatně, to se Shirley na vteřinu urazila, opravila ho: „She said yes!“ a pokračovala dál. Zajímavě popisuje narození dítěte. „And queen was pregnant. BLAAARGH!“ předvádí porod a zatváří se smutně, „It´s a girl,“ pronese ublíženě, hrajíc krále. „Let´s try it again!“ obrací se zas na někoho jiného s šíleným úsměvem. „Will you be my mistress?“ A tak. Dozvěděli jsme se o králově synovi, který si našel v Brightonu milenku a aby za ní mohl jezdit, staví si tam obrovský palác. Jenže mu došly peníze, šel si tedy půjčit za svým královským tatíkem, který ale půjčku podmiňuje tím, že si vezme jinou. Asi ji tolik nemiloval, souhlasí. V podání Shirley – nezapomenutelné!

Končí škola.  Dolaďujeme s Bořkem detaily našeho plánu. Nastupujeme do autobusu. Sundávám z hlavy klobouk, jdu dozadu do autobusu, kde sídlí děti z Lužné, nasazuji zářivý úsměv a ptám se: „Nemáte někdo nějaký sandwich, který nebudete jíst? Škoda ho vyhodit.“ V tu ránu jsem měl plný klobouk. Vracím se na své místo. Začínáme s Bořkem hodovat. Jeho předpověď, že až budeme mít hlad, sníme děti, se skoro splnila. Mezitím nám Monča vypráví o Brightonu. Pamatuji si, že sandwiche byly sýrové, salámové, šunkové, okurkové, kuřecí a dvojité. Pak tam byl ještě jeden, co chutnal prazvláštně, ale byl velice dobrý, s něčím, co vypadalo jako rozinky, ale celé to mělo dohromady takovou masovou příchuť.

Vystupujeme v Brightonu u Pieru, u mola. Půl hodiny rozchod na fish and chips. Monča nás důrazně varuje, abychom nekrmili seagulls, racky, mohou nám prý sebrat i celou krabičku. Pche, nejsme přece malé děti. Vidíme jediný stánek. Hrneme se k němu. Domlouváme se s Bořkem, že si to dáme napůl. Ne, že bychom neměli hlad, ale chceme jen ochutnat. V anglii se dá sehnat i levnější jídlo, než je fish and chips. Arab, který pracuje v stánku nám lámanou angličtinou říká, ať chvíli počkáme a myje nádobí. Rozhlížím se okolo. Nikde žádný stánek. Rozhlížím se pořádně. Nikde žádný stánek a za námi obří fronta. Hm. Rozhodujeme se s Bořkem zariskovat a odpojujeme se z fronty s nadějí, že hlouběji na mole, kam nevidíme, bude ještě jiný stánek. Děti z Lužné se nám smějí a ujišťují nás, že až se vrátíme a budeme chtít na své místo ve frontě, tak nás nepustí. Vysmáli jsme se jim, ale ve skutečnosti nás to vnitřně děsí. Co když se nám nepovede najít jiný stánek a my budeme nuceni potupně vystát celou frontu znovu? Ta potupa! To ponížení!

Odhodláni jdeme po molu, procházíme několika hernami a kolem restaurací, které nabízejí hamburgery. Nacházíme restauraci. Vtipné je, že na jídelním lístku není napsáno fish&chips, ale je tam specifikována ryba, ze které je to vyrobeno. Zde cod, nebo haddock. Treska, nebo divná treska. Ptáme se, co je lepší, co si máme dát. Paní nám doporučuje cod, haddock už prý není. Papáme a jdeme směrem zpátky. Krmíme racky. Zajímá mne, jestli je racek schopen chytit chip už ve vzduchu, když ho vyhodím. Vyhazuji hranolku vysoko do vzduchu. Zafouká vítr a vychýlí ji z dráhy. Proletí jeden racek, mine, proletí druhý, taktéž. Chip dopadá na hlavu postarší, šedovlasé anglické dámě. Racek slétává, přistává na hlavě, bere chip a odlétá. Paní se zmůže jen na: „Seriously?“ Hluboce se omlouvám a zkouším utíkat. Bořek mne zastaví. Blbý.

Vracíme se k autobusu. Monča nám dává na výběr. Můžeme jít buď do mořského světa, nebo do Royal Pavillion. Většina z gymnázia a několik dětí z Lužné si vybírá Pavillion. Tuto skupinu si bere na starost pan profesor. Výborně. Dlouze koukáme na ceduli se vstupným. Těm, co mají ISIC, se nevyplatí žádná jiná sleva. Ostatní dávají dohromady rodinku. Roztomilé. Jdeme dovnitř a koukáme na všechny strany. Pavillion je krásná ukázka čínsko-indicko-římsko-egyptské (podle počtu prvků) architektury a to vše v Anglii. Krásné, impozantní, nádherné. Kupujeme si pohledy. Nádherné.

Vyrážíme na procházku Brightonem. Cesta je cíl, cílem jsou Fishermen Laines, rybářské uličky. Pan profesor nás upozorňuje na prý nejstarší brightonský pub. Někým z naší skupinky byl nařčen z toho, že zná jen hospody. Reaguje smíchem. S Bořkem a Pájou jsme se shodli, že to byl určitě jen nervózní smích, který měl zakrýt skutečnost. Pokračujeme, narážíme na naprosto skvělý antikvariát. Chvíli se rozplýváme, Bořek s si kupuje jednu knihu. Škoda že nemáme víc času. Pokračujeme přes Candy Shop. V Candy Shopu se prodávají bonbony na váhu! Ultra Mega Sour Bomb, který máme doporučený od Monči. Fakt kyselé. Ozkoušeno. Ochutnal jsem a zkřivil jsem obličej do úhlů, o kterých jsem nevěděl, že jsou možné. Zkouší to i jeden klučina z Lužné. Slzí, z koutků úst mu tečou sliny a prohlašuje: „Úplně v pohodě!“ Vyjdeme ven. Vidím klučinu, jak bonbon vyplivuje. Nikdo jiný si toho nevšiml, ale nebudu mu to kazit.

Přicházíme k nákupnímu středisku. Rozchod, sraz v 5. Pan profesor nám ukazuje kde je McDonald a kde je Primark (obchod s oblečením, alespoň mne do té doby neznámý). Máme více času, jdeme zpět k antikvariátu. Nakupujeme. Každý si odnášíme minimálně jednu knihu, já 7. Všechny jsou to paperbacky o Jamesi Bondovi. It´s so British! Čas se vrátit. Vycházíme do deště. Běžíme a brzy se ocitáme na místě srazu, které je určené před budovou. Je 6:45 (povšimněte si, že používám britské počítání času, abych navodil atmosféru). Rozhodujeme se, že počkáme uvnitř. Potkáváme Monču, která se náhodou vyskytuje kolem. Povídáme si o životě, vesmíru a tak vůbec. Je čas srazu. Jdu ven a říkám panu profesorovi, že zbytek skupinky čeká v suchu vevnitř.

Pan profesor rozhodl, že nemá cenu jít teď a čekat v dešti na autobus. Máme ještě hodinu a pak půjdeme zpět i s dětmi z Lužné. Brouzdáme po Nákupním centru. Objevujeme pingpongové stoly. Jeden z nich je volný. Jdu k informacím pro míček. Je mi vydán. Hrajeme ping-pong. Objevují se dva němečtí hoši. Vyzývají nás na match. V rámci utužení mezinárodních vztahů je necháváme vyhrát. Jak já, tak Pája. Ach jo. Kdybychom jen nebyli tak slušní.

Jdeme na sraz a k autobusu. Meeting point. Každý si najdeme svého Angličana a jedeme domů. Pája s Bořkem se znovu podivují kruhovým objezdům. Bořek a já se sprchujeme (za sebou), Pája s panem profesorem nestíhají. Večeříme. Poněkud déle, než jsme čekali. Jednak máme velký hlad a jednak nám paní domácí pouští televizi. Dávají rugby. Po krátké diskuzi usuzujeme, že rugby je dost britský sport na to, aby nás to zajímalo. Hltáme obrazovku. Píšeme pohledy. Zápas skončil. Přejeme dobrou noc. Jdeme spát. Usínám.

Probouzím se. Koukám na telefon. Je 23:45. Usínám.

 

 

 

Zobrazeno: 4217x

Aktuální informace

13.09.2022

úterý 4/10 od 17:00 hod:

1PA - č. 7 - přízemí vlevo
1PB - č. 2 - přízemí vlevo
1A - č. 6 - přízemí vlevo

Významní absolventi

Valdemar Vyleťal

Valdemar Vyleťal (16. 10. 1900-20. 9. 1928), vlastním jménem František Vyleťal, učitel, spisovatel, básník a literární publicista, jehož pamětní deskou se honosí budova školy, odmaturoval na nymburské reálce v roce 1919.

Anketa

 
Motto školního roku 2022-23
Cornell Woolrich 16 %
Wayne Gretzky 16 %
Milton Berle 9 %
John Schaar 39 %
Napoleon Hill 19 %
Celkový počet hlasů: 237
Archiv anket

Svět v roce založení školy

Vynález elektrokardiografu (EKG)

3. listopad 1903

Holanďan Wiliem Einthoven veřejně předvedl jím vynalezený elektrokardiograf.

Nejčtenější

12.09.2022

V pátek 2.září se naše třída 1A vydala na adaptační kurz spolu s panem profesorem Machurkou a paní profesorkou Hornovou. Jely s námi také dvě dívky z oktávy, Kateřina a Vanda, které se v průběhu celého kurzu staraly o náš večerní program.

 

celý článek
01.09.2022

Projektu Otevřená věda 2022, pořádaného Akademií věd České republiky, se účastní opět několik studentků a studentek našeho gymmnázia. Často se studenti aktivit souvisejích s projektem účastní i během prázdnin. Luděk Melich ze 3.A dokázal svoji stáž rozpracovat velmi intenzivně v prvním pololetí roku 2022 a podařilo se mu zúčastnit se v červenci s jeho projektem mezinárodní konference ve skotském Edinburghu.

V následujícím článku popsal, jaké téma si v Otevřené vědě zvolil a jaké dojmy z konference si přivezl.

celý článek
01.09.2022

 

 

John Schaar  

Budoucnost není místo kam jdeme, ale které vytváříme.

 

 

 

 

Motto školního roku je v souladu s dlouhodobou vizí školy. Chceme být školou, z níž odcházejí odpovědní mladí lidé připravení po všech stránkách na to, že budoucnost vlastní i budoucnost společnosti je v jejich rukou. Mladí lidé, kteří si jsou vědomi, že bez aktivního přístupu, stálého vzdělávání, odvahy a pevných morálních zásad nebudou schopni budoucnost tvořit a stanou se jen pasivními prvky budoucího světa.

 

Nám učitelům motto opět připomíná, co je naší úlohou v přípravě žáků, které formujeme v jejich nejdůležitějším věku od 11 do 19 let. Připomíná nám naši odpovědnost. Současně nás nepřímo vybízí k využívání všech prostředků a všech možností, abychom v naší vzdělávací práci uspěli. 

 

Žákům motto sděluje, že svou budoucnost mají skutečně ve svých rukou. Čím dříve si to uvědomí, tím dříve budou schopni její podobu ovlivňovat. Vybízí je k aktivitě, k činorodosti, k promýšlení svých činů… Sděluje jim, že bez nasazení a bez vlastního přičinění budoucnost vytvářet nelze.

 

celý článek
 
John Schaar - Budoucnost není místo kam jdeme, ale které vytváříme.