Seminář Praha - Bergen-Belsen aneb Je to naše odpovědnost připomínat si jejich osud

Ve dnech 13.–15. března 2025 jsme se jako čtyři členky Klubu moderní historie a zástupkyně AFYN (Anne Frank Youth Network) zúčastnily třídenního programu pořádaného Institutem Terezínské iniciativy. Jeho hlavní náplní byla exkurze do bývalého nacistického koncentračního tábora Bergen-Belsen.

Náš program začal v Praze, kde jsme se ubytovaly v hotelu Baroko a seznámily se s dalšími účastníky. Na samotný úvod za námi přijel britský velvyslanec Matt Field, který celý seminář zahájil. Večer jsme si představili několik základních informací o táboře. V pátek brzy ráno jsme se autobusem vydali na dlouhou cestu do Německa.

Koncentrační tábor Bergen-Belsen byl původně založen jako tábor pro válečné zajatce, ale v roce 1943 jej nacisté přeměnili na koncentrační tábor. Některé vězně zde drželi s úmyslem je vyměnit za německé zajatce, avšak nakonec bylo propuštěno jen přibližně 2500 osob. Dne 15. dubna 1945 tábor osvobodila britská armáda, která zde nalezla 55 000–60 000 přeživších vězňů v katastrofálním zdravotním stavu. Tragédií však bylo, že i po osvobození zde dalších 14 000 lidí podlehlo skvrnitému tyfu, který se v táboře rozšířil.

Mezi oběti Bergen-Belsenu patřily i sestry Anne a Margot Frankovy. Anne Franková, jejíž deník se stal jedním z nejznámějších svědectví o holocaustu, byla spolu se svou rodinou v roce 1944 odhalena v Amsterodamu a deportována do Osvětimi. Odtud byly Anne a její sestra Margot převezeny do Bergen-Belsen, kde strávily poslední měsíce svého života. Odhaduje se, že obě dívky zemřely na tyfus v únoru nebo březnu 1945, jen několik týdnů před osvobozením tábora.

Program v táboře probíhal v angličtině a zaměřoval se na hlubší pochopení historie i na způsoby, jak téma holocaustu vyučovat ve školách.

Po diskuzi jsme se vydali na samotnou prohlídku. Tábor byl po válce spálen, a tak dnes na jeho místě stojí pouze památníky a informační tabule. Tábor byl spálen na popel z hygienických důvodů a také jako symbolické gesto britské armády, která ho osvobodila. Přesto místo působilo velmi silně a vyvolávalo hluboké emoce.

Večer jsme se přesunuli do hotelu, kde jsme společně povečeřeli a sdíleli své dojmy z celého dne. Následujícího rána jsme se vrátili do tábora, kde jsme si prošli výstavu, která detailně popisovala historii místa i osudy jednotlivých vězňů. Oproti většině expozic v Česku se tato zaměřovala nejen na oběti, ale i na takzvané „bystanders“ (příhlížející). Po dalších vzdělávacích aktivitách jsme se zúčastnili pietního aktu a uctili památku obětí. Dostalo se nám cti pronést krátkou řeč.

"Kromě přírody Anne také milovala psaní, snažila se odpoutat od strašné reality a utéct před ní i touto cestou. O tom píše i v úryvcích svého deníku:

Na workshopu v Belgen-Belsenu mě mile překvapil přístup lektorky k tématu. Mnoho výstav, publikací, filmů atd. o holokaustu jsou založené na shock faktoru a na tom, aby lidé byli emočně ovlivněni historickými událostmi. Kvůli tomu si hlavně děti často odnáší odpor k tomuto tématu a strach z něj. Workshop byl určen pro pedagogy a vysvětlil, jak je tento typ výuky o tomto tématu nesprávný. Pomocí aktivit vybízejících k diskusi jsme si takto mohli osvojit jiný a mírnějšší přístup k předání informací týkajících se tohoto tématu bez toho, abychom tím někoho traumatizovali, ba naopak je donutili se nad tématem zamyslet a zaujmout. (Karolína)

Myslím, že i pro mě, pro studenta, tento workshop stál za to. Nejen jsem se prošla památným místem, na kterém dříve stával koncentrační tábor, ale prošla jsem si i museum o něm. Mohla jsem se dočíst o příbězích přeživších i zavražedných v táboře a účastnit se vzpomínkového aktu. (Ester) 

Přímo v památníku Bergen-Belsen jsem měla možnost vidět, jak tam s tématem holocaustu pracují. Potěšilo mě, že využívají nejen osobní příběhy obětí, ale i otázku postavení přihlížejících a pachatelů. Nejsilnějším momentem pro mě byl pietní akt, kdy jsem měla možnost pronést pár slov u památníku Anne Frank a položit květinu na místě, kde její život skončil. (Antonie)

Nejsilnějším okamžikem byla bezpochyby návštěva samotného tábora, i přes to, že z něj zbylo velmi málo. Snad proto působilo místo úplně jiným dojmem než jiná místa s podobně pohnutou historií, která jsem navštívila dříve. Oslovilo mě muzeum, které bylo plné příběhů, dokumentů a audiovizuálních nahrávek. Seminář byl věnovaný z velké části také způsobu učení o holocaustu. Velmi zajímavé bylo povídat si s německou lektorkou o učení se o holocaustu v Německu. (Anna)

Děkujeme Institutu Terezínské iniciativy za možnost se semináře zúčastnit. A děkujeme vedení školy, že nás ve všech aktivitách podporuje.

Karolína Škaroupková