STK - 3.A - Sázava 2011
20. června 2011 ráno se většina 3A,
doplněná třemi parťáky ze septimy A, vydala vstříc dobrodružství, totiž
na dlouho očekávaný pětidenní vodácký kurz na Sázavě.
Pod vedením pana profesora Hyblera, paní profesorky Šádkové, její čtyřnohé štěkající pravé ruky Geralda a instruktorů Štěpána a Romana, jsme si nepřipouštěli nervozitu z nových zkušeností, neznámých míst a špatného počasí.
Vlakem jsme dojeli do Kolína a pokračovali jsme autobusem do Kácova, kde jsme si zapůjčili lodě, pádla, barely a vesty.
Před prvním setkáním s vodou si mírně vyděšené dívky rozebrali chlapce s nadějí, že se tolik nenadřou a nebudou jezdit od jednoho břehu k druhému. Ukázalo se, že tato úvaha byla v některých případech naivní, ale po pár desítkách minut se všechny lodě pohybovaly uspokojivou rychlostí, ba dokonce i správným směrem.
Vojenské podmínky v tábořišti, které se mělo stát naší noclehárnou po první noc nás nezbavily dobré nálady. To se povedlo až vytrvalému dešti, který přišel večer, avšak do slunečného rána jsme vstali s novou dávkou energie. Než jsme se stihli nasnídat, objevily se mraky a začalo drobně pršet, ale s větou : „Nenaděláš nic,“ jsme si připravili houby na vysoušení lodí a statečně jsme se odpíchli od břehu.
Během dne se počasí zlepšilo a my se těšili na středu jakožto na nejteplejší den . Kemp číslo dvě nás příjemně překvapil. Našli jsme si i nového kamaráda, a to velmi vzdělaného upovídaného pána, který má dle vlastních slov nejdelší péro (za kloboukem) v Evropě.
Potěšil nás zprávou, že takoví jako my v kempu ještě neviděl. Že prý se všichni s jídlem, unavenými pohledy a kytarou usídlí okolo ohniště a ne okolo hromady odpadků, jak jsme to dokázali jen my.
Třetí den nás předpověď počasí nezklamala. Panuje všeobecné přesvědčení, že za deště bychom vytyčenou trasu jeli dvakrát kratší dobu, než za jakou jsme to zvládli. Ale jak už bylo řečeno, byl to nejpříjemnější den.
Večer se kempem rozléhalo nadávání na spálená kolena, někdy i na spálené uši. Spotřeba mléka po opalování a panthenolu byla neuvěřitelná. Teplo si vybralo svou daň, přišla bouřka a následovalo zašívání stanu, stěhování věcí na suchá místa a domlouvání se, kdo bude kde spát.
Každý si takové místo našel a ráno se všichni v dobrém rozpoložení sešli na plachtě, abychom zasedli ke snídani. Čtvrtý den doznívalo středeční teplé počasí. Brzy odpoledne jsme dorazili do Týnce nad Sázavou a mnozí z nás vyrazili na jídlo, které nikdy nepotkalo konzervu ani kotlík. Po návratu jsme se nezmohli na nic jiného, než rozložit kamarádku plachtu a na ní ležet, dokud nespadly první kapky. Déšť naštěstí netrval dlouho a my měli možnost si poslední společný večer pořádně užít.
Na poslední páteční jízdu jsme měli slíbený nejkrásnější úsek plný jezů, kamenů a peřejí. Vzhledem ke studenému větru to nebylo nejpříjemnější, ale nestěžovali jsme si, dokud první loďky nepluly unášeny proudem dnem vzhůru. Nutno podotknout, že kromě odřených a potlučených nohou a spodních částí zad nikdo nepřišel k vážnému úrazu.
Dalo by se říci, že teprve toho dne jsme pocítili skutečné vyčerpání. Fyzické i psychické. Bylo to poznat, když jsme po příjezdu do Pikovic leželi na trávě a dojídali poslední zásoby jídla. Když jsme prospali celou cestu vlakem do Prahy i když jsme na nádraží v Nymburce sotva pletli nohama.
Za největší úspěchy vodáckého kurzu považujeme tři věci.
Po krutém a vytrvalém výcviku jsme naučili Geralda slyšet na nové jméno.
Zjistili jsme, jak rozčertit pana profesora Hyblera, který si z nás neustále dělal legraci. Stačilo na všem dobře známý vodácký pozdrav „Ahóóój“ odpovědět „Dobrý den“ a pan Hybler nejméně 20 minut nepromluvil ani slovo.
A nakonec jsme strávili krásných pět dní se svými kamarády, nikomu se nic moc nestalo a máme zajištěno, že na třídních srazech po letech nebudeme mlčet a budeme mít na co vzpomínat.
V jednotlivých dnech jsme absolvovali následující úseky
1.den Kácov – Český Šternberk
2.den Český Šternberk - Sázava
3.den Sázava – Zlenice
4.den Zlenice – Týnec nad Sázavou
5.den Týnec nad Sázavou - Pikovice
Palánová Anna
