Déšť nebo ne, dobrodružství zdar!
Startovní bod, hlavní nádraží v Nymburce, byl i letos nadále starovním bodem, odkud se vlakem ve čtvrtek 11.června vyrazilo, s vyhlídkou dvou dalších přestupů, směr vesnice Bílek. Odtud jsme se po červené turistické trase skoro až brodili podél řeky Doubravy.
Musím přiznat, že jakožto záznamníkovi mi koukání si pod nohy, vyhlížení potenciálních záběrů a stíhání tempa naplno zaměstnalo i mou ženskou schopnost multitaskingu. U Točitého víru jsme se stočily k zelené trase, po níž jsme se přes Horní sokolovec, Libickou lhotku, Spálavu a jejich vršky dofuněly téměř až k cíli prvního dne. Počasí si z nás celý čtvrtek dělalo šprýmy, jenže jak to okomentovala jedna z našich účastnic: „Vy si na malou taky neodbíháte jednou denně..“, takže jsme nárazové přeháňky a nárazová zaslepení sluníčkem mohly jen a pouze respektovat.
Na další den jsme se kličkováním podél Chrudimky až k vodní nádrži Seč dostaly k pravému srdci Železných hor, jimiž jsme se pokochaly na vrcholu zříceniny Oheb. Tam jsme si nenechaly zkazit náladu barvitým popisem bohatého oběda pana Raji, a do půl hodinky jsme byly v kempu. Kde, překvapivě ještě v suchu, jsme rozhodily stany. Cesta nám na rozdíl ode dne předešlého ubíhala jako voda díky slovním hrám všeho druhu. Večerní a současně deštivé koupání v Seči, k němuž se odhodlaly jen ty nejodvážnejší z nejodvážnějších, bylo před mexicko-kuskusovou večeří osvěžující tečkou.
K ránu posledního expedičního dne jsme se bohužel musely rozloučit se dvěma z našich osmi spoluturistkiň, poněvadž jsou sportovně dokonce aktivnější než by vyžadovalo samo DOFE. My zbylé jsme se vypravily směrem Třebošnice kopce nekopce, popoháněné vidinou teplé sprchy a suché postele. Finální túru nám krášlily výhledy na krajinu a polní kvítí, největší jásot ovšem vypukl při pohledu na koleje. Paní Martínková a pan Raja za námi naposledy přijeli vyfotit závěrečnou společnou fotografii, pogratulovat k úspěšně splněné expedici a tím naší toulce zazvonil zvonec.
Sofie Chodymčuková, 5QA
