Geologický kurz 6XB - porce poučení za ideálního počasí

K završení geologického vzdělávání, integrovaného na naší škole mezi předměty BIO a ZEM, slouží tradiční týdenní pobyt intenzivní geologie, geomorfologie, mineralogie a petrologie (ale také s prvky potamologie, glaciologie a regionální geografie) na chatách Rodičovského sdružení v Horní Rokytnici. Sextány tím vším provedli lektoři z řad pedagogického sboru Mgr. Eva Svěcená a Mgr. Miroslav Soukup.

Nabitý program se začal odvíjet hned v pondělí 5. října na dvou zastávkách ještě po cestě autobusem do hor. V Turnově jsme si, pondělku - zavíracímu dni - navzdory, prohlédli rozsáhlou geologickou expozici v Muzeu Českého ráje, s komentářem od jejího autora Mgr. Jana Bubala. Součástí byla i jedna z největších českých sbírek drahých kamenů - zejména precizně vybroušených citrínů, záhněd a křišťálů. Ve sklepě muzea nás čekala ještě zážitková výstava o luminiscenci. Po krátkém rozchodu na turnovském náměstí jsme opět autobusem přejeli do Bozkova. Rozdělení na dvě skupiny jsme se na 45 minut ponořili do útrob podkrkonošského krasu a prohlédli si unikátní krasovou výzdobu dolomitových jeskyní a zažili i romantiku místního Jezerního dómu. Po vystoupení na točně v Rokytnici a vystoupání s bagáží až k dolní chatě a po rychlém párkovém obědě jsme zasedli na "kulturce" k referátům na minerály nebo horniny. Prezentování jsme se pak věnovali ještě i večer a také ve všech dalších dnech. Na každého došla řada, každý dostal zpětnou vazbu a někdy i rady jak prezentaci zlepšit, předejít nechtěnému pozměnění při promítání z jiného PC nebo k citační etice a normě.

V úterý 6. října jsme se hned zrána vydali na linkový autobus, který mířil na Černý most. Dojeli jsme ale pouze do Harrachova, kde jsme měli objednanou exkurzi do hornického muzea a již nepoužívané štoly, kde se do 90. let těžil fluorit, baryt a galenit. Viděli jsme ventilátor, důlní nakladač, vagónky, těžní stroj s klecemi, strojovnu, akumulátorovou mašinku, sklad trhavin a lezné oddělení. Když jsme "vyfárali" (štola je v úrovni muzea, celou dobu jsme se pohybovali vlastně po rovině), už bez helem jsme vyšplhali k pinkám a pak sešli k nejmohutnějšímu vodopádu Krkonoš i celé ČR. Krátký rozchod u Srubu U Lišáka vystřídal průzkum obřího hrnce přímo v řečišti Mumlavy a cesta proti jejímu proudu po silničce, překonání sedla mezi Plešivcem a Ptačincem a sestup do horní chaty na oběd. A prezentace.

Středa 7. října začala výstupem po žluté značce nejprve starou štětovanou cestou nad Skácelku, pak chvíli po vrstevnici od údolnice k hřbetnici s výkladem o horském středisku, lanovkách, vlecích a sjezdových tratích. Sextáni totiž patří k těm, kteří v kvartě už nesměli jet na lyžařský kurz a zároveň jim byl v kvintě jako jediným z epidemiologických důvodů zimní kurz zrušen. Proto západní Krkonoše ani skiareál zatím příliš neznají. Na Dvoračkách jsme vyměnili žlutou za červenou a v Kotelském sedle se nasvačili donesenými řízky. Tam také trochu sprchlo a začalo i foukat. Ale naše putování po Labské louce už bylo za sucha. Nejprve jsme mohli obdivovat kvádrovou odlučnost žuly na Harrachových kamenech, pochopit, proč se vrcholu Kotel říká právě Kotel, připomenout si tragédii Hanče a Vrbaty v březnu 1913, a shlédnout do Labského dolu nad nejvyšším českým vodopádem říčky Pančavy. Na protější straně se objevily jediné skutečné hřebeny Krkonoš, zvané ovšem dost nepřesně Kozí "hřbety". Na Labské boudě byla půlhodinka k načerpání sil před naší cílovou metou - nepravým prameništěm jedné evropské řeky I. řádu, která se dole u Hamburku nakonec vlévá do Severního moře. A pak už zbývala jen cesta přes rozcestí U Čtyř pánů a Růženčinu zahrádku, mezi postglaciálními kamennými moři, na zasloužené doplnění proteinů, sacharidů i lipidů a také tekutin (a určitě i kreatinu:-) ve Štumpovce na Dvoračkách. A to jsme pak od pana kuchaře dostali řádnou večeři, kterou někteří ještě doplnili opečeným buřtíkem nad ohništěm za dolní chatou. Přestože všichni od rána věděli, že budou muset v pracovním listu prošlou trasu cesty po návratu vyznačit do mapy, dvě dvojice se podle svého kartografického záznamu k prameni Labe vůbec nedostaly (nicméně na fotce od pramene pochopitelně jsou). Z toho je zřejmé, že někteří nejen že nedávají pozor ve škole při hodině, ale tento zlozvyk je bohužel neopouští ani při zážitkové terénní výuce v nejvyšších českých horách.

Čtvrteční dopoledne 8. října bylo částečně ještě naučné a prezentační. Před obědem jsme nicméně zvládli i úvodní proškolení ke geocachingu a v trojčlenných týmech i odlov cvičné rokytnické multikeše, při němž se nikdo neztratil (a protože bylo vlastně pořád hezky, došlo ojediněle i na tradiční válení sudů dolů po Křížku). Posílení dalším chutným obědem z plotny našeho šéfkuchaře pana Hojsáka (a jeho ženy a pomocnice), pokračovali frekventanti v samostudiu hornin a minerálů a přípravě na závěrečný geologický test. Poznávačka 10 vzorků dopadla skvěle a také z testu byly známky pěkné. Počasí už ale přineslo i déšť. Do večeře bylo vše splněno a napsáno (ale ne opraveno:-(, proto mohl být poslední večer o něco prodloužen.

Po noci na pátek 9. října jsme už jen snídali, balili a důkladně uklízeli celou chalupu. Po pěším přesunu na točnu a autobusovém ke škole mohl být kurz zakončen, stejně jako celá letošní sezóna školních kurzů v Rokytnici. Sice nás na něj odjelo o čtyři víc, než se v pátek vrátilo (dva atleti museli ve středu a čtvrtek v Břeclavi reprezentovat školu na republikovém přeboru, dva další sportovci nás opustili ve čtvrtek večer po dopsání testu, aby se v pátek mohli věnovat svým individuálním tréninkům), ale byli jsme rádi, že aspoň na část pobytu byli se svou třídou.