Zlatá expedice Trojmezí

Cílem jejich Zlaté expedice se stala symbolická oblast Trojmezí v okrese Liberec. Dívky si pro svou výpravu zvolily velmi praktické a zajímavé téma:  zkoumaly a porovnávaly rozmanitost flóry, fauny i úroveň turistické infrastruktury na pomezí Česka, Polska a Německa. Jak vypadá příroda i turistické zázemí v místech, kde se protínají hranice tří států, a jaké výzvy musel tým během cesty překonat? Přečtěte si  jejich deník z expedice

Pondělí

První den výpravy jsme začaly každá po své vlastní ose se srazem v kempu, cesta do Kristýny ovšem pro všechny proběhla bezproblémově a nakonec jsme se našli i s hodnotiteli naší expedice, kterými byli manželé Eliškovi. Po příchodu a návštěvě recepce jsme se pustily do stavby stanů, jelikož předpověď hlásila deštivé počasí a během přeháněk se nikomu stany rozhodně budovat nechtěly. I to proběhlo bez problémů díky dozoru dvou zvědavých a pravděpodobně i hladových kachen. Poté jsme vyrazily na první výlet naší výpravy, a to pěšky rovnou z kempu. Čekala nás cesta lesem na Popovu skálu, v plánu bylo něco kolem 13 kilometrů. Mraky naštěstí odešly, ačkoliv sluníčko bylo někdy neúprosné, i přesto jsme se však na skálu dostaly a pak jsme si jen užívaly výhled do okolí, který zahrnoval všechny tři cílové destinace - jak naši zem, tak Německo a Polsko. Po kratším odpočinku na vrchu jsme se vydaly na cestu zpět a uzavřely tak náš první okruh. Po cestě se nám podařilo nalézt u cesty jabloně, takže jsme se obsloužily a do kempu jsme dorazily tak akorát včas na to, abychom se mohly pustit do vaření večeře. Těstoviny se povedly a my potom mohly spokojeně odpočívat a jít spát.

Úterý

Druhý den jsme si udělaly první výlet za hranice, a to do Německa. Šly jsme přes Hartau a Eichgraben do Oybinu a zpátky přes horu Scharfenstein a zříceninu Karlsfried. Cestou do Oybinu jsme viděly starý mlýn s křížkem (Sühnekreuz) ze 17. století s pověstí a dokonce jsme i zachytily jet historický vláček, který končil až na Oybinském nádraží. Všude kolem byla krásná příroda a skály. V Oybinu jsme prošly park, kus města s malebnými domky a došly jsme až nahoru ke vstupu do hradu s klášterem. Ten byl ale bohužel placený :(, tak jsme se pokochaly jen pohledem z dálky a vydaly jsme se na cestu zpátky. Během té jsme šly opět krásnou přírodou, tentokrát více mimo civilizaci, a vystoupaly jsme až na vrchol Scharfenstein s krásným výhledem a dokonce se jménem DofE zapsaly i do vrcholové knížky! Další zajímavá historická památka po naší cestě byla zřícenina hradu Karlsfried, který nechal postavit Karel IV. Bohužel se ale nedalo bezpečně dostat dovnitř, protože byl už značně zchátralý a cesta k němu vedla jen po šikmé skále, takže jsme to radši neriskovaly a opět šly dál. (Z čehož jsem byla celkem smutná, protože studuji historii a holky mě celý den motivovaly, že uvidíme hrady a nakonec jsme vlastně žádný neviděli zblízka :(, ale lepší něco než nic a ostatní věci to vynahradily!) Ze zříceniny jsme šly chvíli neudržovanou lesní cestičkou, ale potom se před námi otevřel další nádherný výhled. Naše poslední zastávka byla v Hartau u Röhrhäusel, historické vodárny z pískovce z 18. století, a potom už jsme došly až do kempu.

Středa

Polský den naší expedice začal naprosto klasicky jako dny předešlé, ale sám o sobě byl plný nečekaných událostí. Jelikož Polsko na hranicích s Českem není příliš turisticky zajímavé, přesunuly jsme se vlakem do asi 35 km vzdáleného Hagenwerderu (NE), odkud jsme se vydali vstříc polskému městu Radomierzyce, které nabízelo alespoň nějaké zajímavosti. Zde jsme alespoň z dálky obhlédly tamější palác na vodě, dovnitř kterého jsme se už klasicky nedostaly, neboť je (asi) trvale uzavřený. Jelikož oproti Německu a Česku Polsko minimálně v této oblasti neoplývá turisticky značenými trasami, tak jsme se i přes následování jakýchsi v mapě značených cest několikrát ocitly v někoho zahradě. Oběd jsme si daly na kraji silnice, kde Verunka s velikým zármutkem zjistila, že její domnělé špagety v omáčce jsou pouze omáčkou, a vydaly jsme se po silnicích vstříc vodní přehradě Niedow (která chladí elektrárnu Túrow) a přilehlým keltským vykopávkám. Na lesních cestách jsme nacházely kopce odpadků (dokonce i celé vybrakované auto a vybavení do domácnosti) a naše zastaralá mapa nás dokonce zavedla i do míst, kde prostě žádná cesta nebyla. V tu chvíli jsme si neplánovaně zahrály na trochu urbexu, neboť jsme se omylem (ale podle mapy!) dostaly do očividně opuštěného bývalého relaxačního areálu, kam jsme se opravdu dostat neměly. Zde Verunka projevila svého objevitelského ducha a s úsměvem na tváři nás neohroženě provedla skrz nekonečnou vysokou trávu s trny a sráz s minimálními škodami. Z oplocené části areálu jsme se poté úspěšně vymanily (otevřenou bránou) a Polsko opustily se smíšenými pocity.

Čtvrtek 

Plán na poslední den byl krásný – ráno vrátit číslo stanu na recepci a posléze se s věcmi vydat na Grabštejn a dál do Chotyně na vlakovou zastávku. Před tím jsme však podnikly ranní obligátní procházku na Trojmezí, které jsme nemohly nevidět, když už jsme ho měly téměř na dosah. Když jsme se z výletu vrátily, nastal však poněkud (dle slov Ewy Farné) ŠOK, protože recepce byla zavřená. Před očima jsme už měly katastrofické scénáře, protože pokud bychom kemp opustily ve 14 h, neměly bychom šanci stihnout žádný normální spoj domů. Naštěstí nás zachránili Eliškovi, kteří souhlasili, že případně čísla stanu vrátí za nás ve 14 h, kdy se recepce měla otevřít. Spolu s nimi zůstala i Verunka, které nebylo dobře, a odlehčila Elišce zátěž, jelikož si u sebe nechala stan. Rozdělily jsme se tedy na dvě skupinky - Verunka, na den adoptována Eliškovými, a zbytek týmu. Verunka zažila výlet do Hrádku nad Nisou a VIP treatment. My ostatní jsme se s krosnami vydaly také přes Hrádek směrem ke Grabštejnu. Cesta s malebnými výhledy rychle utekla, a tak jsme se brzy ocitly na nádvoří hradu. Tam jsme si daly poslední expediční oběd, obhlédly hrad a vydaly se dolů na nádraží. Verunka mezitím zařídila odevzdání čísel stanů a byla dopravena na vlakovou zastávku, kam směřovaly i naše kroky. Nakonec jsme se tedy opět všichni shledali, pořídili poslední fotku s DofE vlajkou s výhledem na Grabštejn a rozloučily se s našimi báječnými hodnotiteli Eliškovými. Vlak jel dokonce bez zpoždění, takže jsme stihly přestoupit na autobus do Prahy a odtud se již všechny jednoduše dostaly domů. 

Zaznamenala Anička Jeřábková